TATA BOJS na Dnech Kralup 2025! Rozhovor s Milanem Caisem

2. června, 16:01

Dny Kralup 2025 se pomalu blíží a my Vám po odkrytí programu pětidenního maratonu přinášíme jako bonus rozhovor s Milan Caisem, frontmanem hudebních chameleonů TATA BOJS, jež se u řeky představí jako letošní headliner. Vystoupení si v žádném případě nesmíte nechat ujít!

Milane, vzpomněl byste si, kdy jste v Kralupech nad Vltavou hráli naposledy? Znáte trochu náš region?

To je teda na úvod docela záludná otázka. Přiznám se, nevedu si žádný deník našich koncertů, vlastně to nedělá nikdo z nás. Mardoša (baskytara – pozn. autora) si ale pamatuje spoustu destinací, které jsme navštívili. Ten by si to možná vybavil. Ale já, přiznám se, si na to už nevzpomínám. Tuším, že za sedmatřicet let, co hrajeme, jsme Kralupy určitě nemohli minout. Jinak region Kralupska zásadně zmapovaný nemám, ale pamatuji se, že jsem tudy několikrát projížděl do Spomyšle, kde je takový nádherný antik. Často jsem se tam kochal různými zajímavými věcmi, občas si i něco koupil, když jsem zařizoval dům. Potom už mě napadá jen hraní na mělnických slavnostech, které jsou spojeny s vínem. A já patřím mezi fanoušky vína.

Jsou pro vás koncerty na městských slavnostech něčím specifické?

Pro nás je vždycky velké dilema, jestli na podobných akcích hrát, nebo ne. V kapele o tom vedeme diskuze, protože to tak trochu nabourává snažení těch lokálních promotérů, kteří mají v konkrétním místě klub a nabízejí koncerty se vstupným. To jsou přesně akce, jež upřednostňujeme ze všeho nejvíc, neboť lístek si koupí přesně ti fanoušci, kteří na nás chtějí přijít. Naopak ty městské akce jsou logicky vždy dotované městem, vstupenka je zadarmo a… S nadsázkou těmhle akcím říkáme „misijní koncerty“. Dorazí tam naši fanoušci, ale i lidé, kteří o naší hudbě nic netuší. To je někdy hodně vtipný, neboť za tu hodinu je musíte přesvědčit o tom, že to, co děláme, nějaký smysl dává. Mě to paradoxně někdy baví i víc, než když to dostanete tak trochu „zadarmo“. Často se i stává, že začátky obdobných koncertů jsou poněkud „tuhé“, lidi se třeba chytnou až později, což ale není špatně. Když pak vidím jejich ruce nad hlavou, považuji tuhle „misi“ za úspěšnou. (smích)

Festival Dnů Kralup se tradičně odehrává těsně v blízkosti řeky Vltavy. Bude tímto pro vás toto místo o to více specifičtější?

V létě u vody hrajeme docela často. Třeba rok zpátky jsme hráli v Klecanech, což byl v podstatě velmi podobný typ koncertu. Také často hrajeme ve Veselí nad Lužnicí nebo v Benátkách nad Jizerou, kde je takový letní klub s otevřeným pódiem a příjemnou hospodou přímo u mola a řeky. Hraní v létě, a ještě na místě, kde je voda, je super. Já se při vystoupení vždycky hrozně zpotím, takže potom uvítám možnost se jít trochu zchladit.

Jakým způsobem přistupují TATA BOJS k sestavování koncertního setlistu? Na kontě máte mnoho alb, ze kterých můžete vybírat. Je i toto pro vás onou „složitou misí“?

No přiznávám, není to úplně snadná záležitost. Musím si někdy sednout a zabývat se tím i několik hodin. Dokonce se snažím na každý koncert udělat setlist trochu jiný, protože chci, aby to hraní bylo svým způsobem „občerstvující“ i pro nás. Nicméně výběr skladeb je momentálně spojený i s tím, kolik písniček máme nazkoušeno s novým členem Matějem Belkem, který s námi sice hraje už druhým rokem, ale stále to není vlastně až tak dlouhá doba. Jura Hradil, klávesista, kterého Matěj nahradil, strávil v TATA BOJS patnáct let. Matěj je skvělý muzikant, umí už dost písniček z našeho repertoáru, ale stejně, kdybych chtěl sáhnout po nějaké opravdu prastaré věci třeba z devadesátých let, tak tomu musíme nějaký čas věnovat. A pak tu máme samozřejmě písničky aktuální, které chceme hrát. Takže sestavování koncertních setlistů tedy rozhodně není snadné. Paradoxně je pro mě jednodušší zaplnit setlist dvouhodinového samostatného koncertu, než sestavit hodinový program na festival, kde hrajeme cca hodinu.

Vaše koncerty jsou vždy hodně energické, na podiu se v žádném případně nešetříte. Jak ovšem s postupem let zacházíte s regenerací, případně s dodržováním životosprávy, abyste v takovémto tempu vydrželi?

To je dobrá otázka… Ano, všichni stárneme. (smích) Co jsme vydrželi dříve, jde teď velmi ztuha. Ale není to úplně tak, že bych při koncertě fyzicky nestačil. Spíše mívám problémy s dýcháním, když v některých místech zpívám a zároveň hraju na bicí. To moje hraní je hodně silový, dávám do toho dost energie a k tomu musím zpívat. Na zpěv se vlastně stejně soustředím nejvíc. Je to alfa a omega písničky. Kde je ale hodně textu, tam moc prostoru pro nádech není. Tak si musím u některých skladeb udělat takovou „kyslíkovou rezervičku“ a dopředu se pořádně nadechnout, což vede k tomu, že se mi občas zatemňuje mozek (smích).

A pak ještě každé ráno trochu cvičím, což jsem taky dříve nedělal. Jsou to taký protahovačky a mírný posilovačky s váhou vlastního těla. Ale to bych asi dělal v tomhle věku i v případě, kdybych nehrál v kapele.

Koncerty TATA BOJS provází povětšinou úsměvy a dobrá nálada. Nicméně ne všechny vaše skladby jsou veselé, některé dokonce brnkají na melancholickou strunu. Je zjevné, že i z tohoto ranku máte posluchačům co nabídnout.

Snad ano. Zároveň je třeba říct, že těch poloh máme za koncert vícero. To celkové vyznění by mělo být pozitivní, máme rádi, když lidi tančí a baví se, ale zas na druhou stranu kdyby se dvě hodiny jenom juchalo, tak bychom se z té přemíry radosti cítili my a asi i diváci unavení. A to už se vlastně ale znovu vracíme k otázce sestavování setlistu, do kterého se snažím zařazovat věci do kontrastu. Vždycky je dobré měnit směr koncertu, protože lidi to pak baví víc. Střídání poloh je určitě záživnější, ostatně život sám je taky vrstevnatý (smích). Každý den zažíváme pestrou škálu pocitů, dojmů, emocí, a tak si myslím, že podle téhle linie by měly být vedený i koncerty, a vlastně i alba.

Z vašich skladeb je znát, že kladete velký důraz na detail. Pokud má posluchač doma nadstandardní audio, může si o to víc produkci užit. Není pro vás ale trochu demotivující, když slyšíte hrát hudbu z repráčku nevalné kvality, nemluvě o tom, že si někteří lidé pouští hudbu výhradně z telefonu?

„V detailu je ukrytej celek…“ Také se vlastně říká, že „v detailu je ukrytej ďábel“, že jo? (smích) V hudbě i vizuálním umění, mám rád, když je myšlenka dotažená i formálně. A právě ta forma je leckdy hodně důležitá. Někdy se sice říká, že obsah je vždy důležitější než forma, ale já myslím, že to musí jít ruku v ruce. Když máte silnou myšlenku a formálně není dotažená do konce, tak ta věc přestává fungovat.

Nás jednoduše baví věci dotahovat. A primárně to pořád bereme jako zábavu, byť se to po těch sedmatřiceti letech dostalo i do pracovní roviny, možná bych mohl použít i slovo „profesionální“, ale stále je to spíš takové „napůl“. I díky tomu, že každý z nás má i jiné zaměstnaní nebo „radost v životě“. Snažíme si v tvorbě pořád zachovávat svobodu.

Jak zásadní je pro TATA BOJS evoluce, to „chtění“ se neustále posouvat a neopakovat se? Je tohle přesně onen motiv, jenž vás žene stále dopředu? Ptám se pro to, že jsou kapely, které si výslovně zakládají na neměnnosti (spíše to vydávají za přednost).

Tohle je zajímavá věc. Ve své podstatě, když si umělec vytvoří nějaký svůj vlastní, osobitý rukopis, dostatečně rozpoznatelný, tak to do jisté míry je devíza, ale také jakási „železná košile“, která vás svazuje. S tím uměl skvěle pracovat např. David Bowie, v jehož tvorbě cítím neustálou touhu se někam posouvat a v některých momentech třeba i únavu ze zvuku, který potřeboval opustit a vydat se následně jiným směrem. Zároveň je tam ale pořád ten David Bowie. A přesně tohle mám v hudbě a umění rád. Když tvoříme novou písničku a máme i sami pocit, že „to zní moc jako TATA BOJS“, tak uděláme schválně nějaký úhybný manévr (smích).

Jaký je váš vztah k fyzickým hudebním nosičům? Nejen k těm, které vydáváte, ale i k těm, které si můžete opatřit coby posluchač?

Jsem velký fanoušek těchto věcí. Sice nejsem až takový fanatik jako kolega Mardoša, který v nich má svoje jmění, ale mám to opravdu rád. Hlavně takové ty specialitky – limitované edice vinylů atd. Je tedy pravda, že jsem si už dlouho nekoupil žádné CD, ale je to možná tím, že tenhle formát je už tak trochu mrtvý. Ale vinyl, to může být v dnešní době skutečný „art piece“. Je to nosič hudby, něco co doprovází vaše snažení, kráčí s ním ruku v ruce. Vždycky nám vizualita v kontextu naší hudby přišla důležitá.

V návaznosti na toto se tedy musím zeptat, jestli budete mít na Dnech Kralup nějaký merchandising?

Určitě budeme. K dispozici bude kromě širokého sortimentu i nové EP, byť ne už v té limitované edici, která už je vyprodaná. Ta měla oproti základní verzi lentikulární obal, což je jedna z těch specialitek, o kterých jsem mluvil a které nás baví dělat.